Píšeš mi

Píšeš mi. Často bez papíru a tužky. To psané, se snažím číst ve slovech, která říkáš, v tvém pohledu, očích i smíchu. Někdy mne překvapí smutek, který zní mezi slovy. Či strach, který dál vládne našim životům. Ale úsměv ze srdce, jen tak, mne naplní touhou po životě a vděčností, že tě znám. Tak piš dál.

Život se těžkým může zdát

Poslední dobou jsem myslela na lidi, které jsem dlouho neviděla. Objevil se i pocit odcizení, smutku či nepochopení z toho, jak rychle odešli z mého života. Někdy jsem pocítila lítost nad tím, že se čas nedá vrátit. Jindy to byl smutek, že si nerozumím s lidmi, kterým jsem věřila. V takovém případě, byla hlava rychlejší a místo vděčnosti se objevilo opovržení. Myšlenky se množily a uklidnit je, se nedařilo. Nevím jak vy, ale mne vyčerpává vytváření situací a domýšlení si toho, co by bylo kdyby....a tak přišla tato slova (a mě se ulevilo):

Souznění

Existuje souznění? Určitě ano - mezi mnoha lidmi. Ale co Souznění, které jde za hranice dvou bytostí? Rodin? Vesnic? Měst? Států? Co Souznění mnoha srdcí navzájem?